menu icon

Historie českého bankovnictví

Historie českého bankovnictví

„Nejlepší kvalitou peněz je jejich kvantita"
B. Spinoza

V  1. polovině 19. století plnili na českém území funkci bank v dnešním slova smyslu především soukromí směnárníci, kteří půjčovali peníze za různě vysoký úrok. V roce 1824 byla v Praze založena Česká spořitelna.

Pro shromažďování úspor drobných střadatelů měl velký význam Poštovní spořitelní ústav založený roku 1883, využívající poštovních úřadů, dále systém tzv. lidového peněžnictví, úvěrová družstva (tzv. kampeličky) a občanské záložny. V roce 1890 vznikla nevýdělečná veřejná instituce Zemská banka království Českého, která se stala jakousi ústřední bankou celé úvěrové soustavy v českých zemích. Stavební úvěry poskytovala také Hypoteční banka království Českého,  založená v roce 1865 jako veřejnoprávní instituce. U obou se jednalo o dlouhodobé úvěry, zatímco krátkodobé a střednědobé úvěry byly poskytovány spořitelnami, úvěrovými družstvy a záložnami.

V 2. polovině 19. století nastal rozvoj akciových obchodních bank. Nejprve se objevovaly filiálky (pobočky) vídeňských bank, např. Österreichische Creditanstalt, později vznikaly i ryze české banky, např. Živnostenská banka, Pražská úvěrní banka, Česká průmyslová banka, aj.

Po vzniku republiky v roce 1918 nastal velký proces fúzí (spojování) a akvizic (převzetí jedné společnosti druhou) komerčních bank. Poskytovaly převážně krátkodobé úvěrové obchody, eskont směnek a jiných cenných papírů, podporovaly stát v jeho úvěrových transakcích a účastnily se burzovních obchodů. V českých zemích šlo o banky univerzální. Mezi jedno z nejmocnějších finančních center tehdejší republiky patřil i bankovní dům židovské rodiny Petschků.

V roce 1926 začala fungovat nově zřízená akciová Národní banka československá (NBČ).

Mnohem silnější dopad na české bankovnictví než panika na Wall Street v roce 1929 měl bankrot vídeňské banky Österreichische Creditanstalt na počátku 30. let. Vyvolal vybírání depozit (vkladů) a pokles akcií na pražské burze. Došlo ke stahování západního kapitálu z  Československa a  zamrzání československých pohledávek v cizině. Přesto se domácí peněžnictví z krize dostalo bez velkého úpadku a zapojilo se do financování předválečné konjunktury.

Rokem 1938 skončil na našem území normální vývoj ekonomiky a nacisty byl zlikvidován i vysoce rozvinutý bankovní sektor.

V roce 1945 byly banky (na základě dekretu prezidenta republiky č. 102) znárodněny. Tyto národní banky kontrolovala Ústřední správa bank. Po únoru 1948 došlo ke sloučení dosavadních bank a v českých zemích zůstala zachována jen jedna banka pro krátkodobé úvěrování - Živnobanka a pro dlouhodobé úvěrování byla založena Investiční banka.

Bankovní reformou v roce 1990 byl vytvořen dvoustupňový bankovní systém v čele s Českou národní bankou (ČNB).

Novou oblastí českého bankovnictví po roce 1990 se stává bankovní regulace a bankovní dohled, vznikající podle principů vyspělých tržních ekonomik. Problémem však jsou tzv. staré špatné úvěry, které byly do té doby poskytnuty Státní bankou československou (SBČS) státním podnikům. Po reformě v r. 1990 dluhy zůstaly státním podnikům, které se postupně privatizovaly, a úvěry byly převedeny na nově založené banky, které vznikly ze SBČS, tj. Komerční banka Praha a Všeobecná úverová banka Bratislava. Rozhodující část úvěrů však byla převedena na státní Konsolidační banku a vše se řešilo formou Konsolidačního programu I.

Řešením vzniklé situace byl i Stabilizační program, který umožňoval malým bankách odprodat špatná aktiva specializované instituci Česká finanční, s.r.o., a tím si vylepšit svoji kapitálovou přiměřenost.

Orientace komerčních bank na různé druhy obchodů rozdělila banky na dvě skupiny:

  1. univerzální banky - realizují operace depozitní, úvěrové a operace s cennými papíry;
  2. specializované banky - stavební spořitelny, intervenční (Česká exportní banka, Českomoravská záruční a rozvojová banka, Konsolidační banka a později Česká  konsolidační agentura jako „nebanka"), investiční, hypoteční a depozitní.


Za součást bankovního systému lze považovat i spořitelní a úvěrní družstva, která vznikla 1. ledna 1996. Naše legislativa je však dosud za banky nepovažuje, podléhají proto speciálnímu zákonu.

V letech 1996-1997 se bankovní systém dostal do krize. Týkala se především malých bank (např. banka Bohemia). Další krize v letech 1999-2000 však zasáhla i dvě velké banky, které byly „příliš velké na úpadek". Jednalo se o dvě poslední banky se státním majetkovým podílem. Byly to Česká spořitelna a Komerční banka, kterým byla na ulehčení procesu privatizace poskytnuta pomoc prostřednictvím Konsolidační banky a Fondu národního majetku. Celkové náklady na pomoc všem bankám v českém bankovním systému od roku 1990 se odhadují přibližně na 600 miliard Kč.

V současné době je bankovní systém ČR považován za stabilní a moderně fungující odvětví s velkým potenciálem růstu. Nebyl zasažen krizí, která otřásla bankami v USA a jinde na světě v letech 2008-2009.